Způsob voleb

 

Volby v obci

 

Zastupitelé obce svolávají volby v obci z podnětu členů zastupitelstva,které se hlasováním o konání voleb dohodlo.Protože poslanec za tuto obec je stále ještě jedním ze členů zastupitelstva,pak voliči obce volí zda souhlasí s jeho odvoláním.A to na všech úrovních,od obce po parlament.Pokud je odvolán,jsou nové volby v obci a postupem popsaným v úvodu  je zastupitel obce volen až do parlamentu.Podnět k odvolání může tedy dát volič obce,zastupitel obce,okresu,kraje,parlamentu.

Jak to vypadá v praxi

Zastupitelé obce hlasováním rozhodli odvolat svého člena.Je jedno,zda je člen zastupitelem obce v obci samotné,na okrese,kraji nebo ve sněmovně.Volby v obci potvrdí jeho odvolání a zároveň volí nového člena.Pokud byl člen odvolán z vyšší úrovně,než je obec,pak postupně volí zastupitelé člena okresu,okresní zaztupitelé člena kraje a krajští poslance.

Tito poslanci nejsou nahrazováni

Znamená to tedy,že tito zástupci z lidu jsou povinni zůčastňovat se všech jednání a hlasování na všech úrovních,kde byli voleni.To zaručuje neustálé povědomí o tom,co se kde děje a jak je potřeba jednat.Proto jejich zvolením na vyšší úroveň není jejich místo dosazováno náhradníkem.

 

 

Můj pohled na současnou demokracii z pohledu historie.

18.02.2013 18:11

           Často přemýšlí,jak si logicky vysvětlit,povahu současné demokracie.Kde se udělala chyba,že se dostala do dnešního neutěšeného stavu.Přeci by měla být logicky tou nejlepší demokracií.Buhužel není a já se domnívám proč.

           Podíváme -li se na prvopočátky poslanecké politiky tak dojdeme k následujícímu.Poslanci nebyli od počátku plně placenými zástupci.Neznám přesně fungování od prvopočátku ,ale je jisté,že poslanci normálně pracovali a jen v případě potřeby,nebo podle plánu se zůčastňovali jednání.Z toho jim vyplynuly určité výhody,které jim kompenzovali jejich čas,strávený touto prací.

          Postupem doby se poslanecká práce stala zaměsnáním.Už se ovšem neřešilo zrušení jejich výhod,ba naopak ještě přibyly ve formě dotací stran.Takže  v jistém smyslu jim zůstaly výhody dobrovolných zástupců lidu.V důsledku tyto výhody naprosto zdevastovali smysl politiky a udělali z poslanců lidu nedotknutelné vyžírky.

          A nyní je obrovská práce vrátit zpět do správných kolejí.Pokud se to podaří,změní se spousta zákonů,které nás všechny okrádají nejen finančně,ale hlavně kulturně.

Je na diskusi možnost volit jen v případě potřeby.To by v tomto systému určitě šlo .Politické vedení by se rozhodně zkvalitnilo.

 

  • Roman Černý Štvanice za nulovým svědomím

    Elitáři věří, že svědomí je překážkou úspěchu, nikoliv přínosnou ctností. Vědomě a úmyslně opouští svoji morální orientaci, protože na ni nahlíží jako na nepřirozené omezení, překážku, která zvyšuje obtížnost dosažení jimi     chtěného. Svědomí se však nikdy u nikoho úplně nevytratí. Aby sladili své zvrhlé vyladění mysli s tím dotěrným pocitem viny, tvrdí, že jejich akce jsou „pro vyšší dobro většího počtu.“ Zoufale chtějí věřit, že slouží budoucnosti lidstva a že my bychom měli jejich vůdčí ruku „ocenit“, ač ty věci, co činí, vypadají spíš nenávistně než přínosně. Oni by se však uráčili tohle nazvat „přísnou láskou“.

    Dále se zkouší vyhýbat faktu o své vlastní funkční poruše tím, že zkouší podněcovat zločinnost u ostatních. Pokud mohou masy přesvědčit, že morálka je „relativní“, a že co je dobré, a co špatné, je jen věcí „interpretace“, pokud se jim povede nás přesvědčit, abychom ignorovali naše vlastní vnitřní hlasy, které jsou nám vrozené, pak by jejich monstróznost nakonec mohla být považována za normální, či dokonce výhodnou. Pro vnitřní svět morálních relativistů se člověk se svědomím stává zločincem a vyvrhelem, a to elitáři se stávají hrdiny, jak tomu o sobě vždy chtěli věřit.

    Mezi tím se často uchýlí k převlekům do kostýmů a divadélku, když se zahalí do určitého systému víry a budou v něm hrát roli „světců“. Tato maska jim těžko kdy spadne dříve, než si začnou myslet, že jejich pozice jsou již zajištěné.Vrcholní globalisté nejsou nezbytně sami kolektivisty. Ve skutečnosti se často přiklání až do extrému opačného spektra až k aberantním formám individualismu. Jak už bylo diskutováno výše, oni i na svědomí nahlíží jako na omezení své osobní svobody a rebelují proti němu, jako kdyby rebelovali proti zotročení. To, co nepojmou, je fakt, že svědomí je ze své vrozené přirozenosti darem, a to takovým, který až dosud lidstvo udržel dostatečně daleko od pokraje propasti zkázy naprostým sebe-zničením, přinejmenším až dosud. To není vězení. Je to spíše sebezáchovná obrana před námi samými.

    U elitářů je šílený ideál „čirého individualismu“ postrádajícího sebekázeň soukromou záležitostí, o níž diskutují jen vzácně. Na veřejnosti neustále podporují kolektivistický životní styl a u obyčejných lidí odsuzují individualismus jako „sebe-střednost“ nebo „narcisismus“.

    U elitářů je šílený ideál „čirého individualismu“ pLidé si často pletou „kolektivismus“ s „komunitou“. To je způsobeno jak nedostatečným pochopením, tak i nedostatkem zkušeností. Komunita je dobrovolné sdružení osob za účelem vzájemné pomoci. Kolektivismus je sešikování lidí pod hrozbou síly či ztráty za účelem konsolidace moci v rukou hrstky. Je to akt zničení individualismu ve jménu „ochrany skupiny“. V dnešní Americe se nám smysl pro skutečnou komunitu vytrácí, zatímco o „výhodách“ kolektivismu cvrlikají vrabci na všech střechách globálního elitismu.ostrádajícího sebekázeň soukromou záležitostí, o níž diskutují jen vzácně. Na veřejnosti neustále podporují kolektivistický životní styl a u obyčejných lidí odsuzují individualismus jako „sebe-střednost“ nebo „narcisismus“.

    Pokud lze obyvatelstvo přesvědčit, že postrádá vnitřní kvality a charakteristiky a že to jejich okolí je v jejich existenci vším, tak vydají všechnu moc komukoliv, kdo jim slíbí to nejlepší možné okolí. Je to tak říkajíc tak, že když nemáme žádnou víru ve svůj vlastní individualismus a sebe-zodpovědnost, tak automaticky hledáme ochranu obvykle u poručnické vlády nebo diktatury. Tenhle proces rozvrácení smyslu pro sebeurčení u obyvatelstva má konečný cíl: Světovou vládu a naprostou dominanci.vinato.z.cl.
  • Aleš Žižlavský Elitáři budou vždy,když jim k tomu dáme příležitost.Oni si tuto příležitost nenechají vzít.Proto budou vždy prosazovat stranický systém,který mohou svým elitářstvím držet nad vodou a profitovat.Je to neodmyslitelná simbióza dvou druhů .A nebude strany,která by této simbióze nepodlehla.Protože strana je vždy masa lidí,kteří nebudou nikdy stejně poctiví a ti co jsou,ty většinou rychle kolegové odrovnáni.Stranický problém je jen jeden .Většina členů je ve stranách s vidinou možnosti z ní profitovat.Bohužel většina členů do strany vstupuje bez skušeností z politikou v blízkém okolí to znamená s neznalostí potřeb lidí,jejich životem a problémy.Proto se dnes dočkáváme naprostých paskvilů v zákonech,které nahrávalí pouze elitářům.Je to uzavřený kruh a rozetnou jej lze je změnou systému politiky beze stran,odvolateností politiků a možnosti referenda.

 

 

Co je to přímá demokracie?

Slovo demokracie v češtině znamená vláda lidu , neboli přímé spolurozhodování všech členů společnosti o věcech veřejných, o věcech, které se dotýkají života každého jedince. V této čisté formě bohužel neexistuje demokracie v žádné zemi. Pojmem demokracie se dnes označují existující reprezentativní systémy vlády (zastupitelská demokracie). V nich fungují systémy politických stran, které se ucházejí o přízeň voličů. Ve svobodných volbách si občané zvolí své zástupce do jednotlivých zastupitelských orgánů, kteří jsou tímto zmocněni rozhodovat o veřejných záležitostech jménem svých voličů.

Zastupitelská demokracie však přestává být plně demokratická. Ačkoli občané mají zákony garantovanou možnost podílu na rozhodování, vlivem řady faktorů (korupce, nemožnost občanů zasahovat do aktuálního veřejného dění apod.) získávají občané pocit, že nemají vliv a nemohou nic změnit. Tato skutečnost se projevuje zejména poklesem volební účasti. Neúčast na rozhodování likviduje pocit zodpovědnosti za sebe i společnost a není řešením stávající situace.

Zkušenosti z mnoha zemí ukazují, že příznivým prostředím pro snadnější zapojení občanů do správy věcí veřejných je tzv. participační demokracie neboli přímá demokracie. Nejedná se o čistou formu demokracie, v níž by se všichni občané podíleli na formování veřejných témat, o kterých by pak společně všichni hlasovali. Takováto forma rozhodování není, vzhledem ke geografickým i časovým podmínkám, na národní úrovni možná. Uplatňuje se tedy v podobě tzv. demokracie polopřímé, kdy je rozhodování zvolených zastupitelů doplněno metodami přímé účasti občanů.

Metoda přímé účasti občanů na rozhodování znamená, že občané mají právo přímo rozhodovat o důležitých politických otázkách prostředky lidového hlasování, tedy nezávisle na přání vlády či parlamentu. Hlasování vychází z vlastní iniciativy občanů, nebo je zakotveno v ústavě jako závazné pro určité politické rozhodnutí.

Občané takto mohou rozhodovat o důležitých politických tématech, nikoli o politických představitelích. Právo na odvolání a přímou volbu politických představitelů (např. přímá volba starostů či prezidenta) tedy nepatří do přímé demokracie. Proceduru přímé demokracie může zahájit zákonem stanovený počet občanů nezávisle na přání vlády či parlamentu.

Na nižších úrovních veřejné správy, v územně samosprávných celcích (obce a kraje) jsou podmínky realizace přímé demokracie mnohem příhodnější. Se zmenšujícím se územím a vyšší mírou soudržnosti místní komunity, kdy lidé mezi sebou mohou lépe diskutovat, lze uplatnit i princip tzv. deliberativní demokracie neboli forma společného „hovoření o problémech“. Tvorba politiky vychází z diskuze vedené ve sféře občanské společnosti.

 

Musíme si uvědomit jednu podstatnou věc: Stranická politika není o principech a rozhodně není ani o programu a politických světonázorech, ale čistě a jenom o technologii moci, o tom, jak bezpáteřně dosáhnout výnosných postů. Než se stal Kalousek ventilem nejhorší formy bankovního kapitalismu a než začal obhajovat nejdrakoničtější opatření vůči občanům kvůli tomu, že vlády, jejímiž byl členem, zadlužily tento stát, dlel jako křesťanský demokrat ve straně, která se vždy profilovala jako prorodinná, a tedy prosociální. Křesťanství samotné mimochodem vždy pojímalo lichvu jako hřích. Dnes se Kalousek prezentuje zcela nepokrytě obhajobou bankovní lichvy, jelikož tito jeho chlebodárci ho podporují a udělují mu mezinárodní ceny jakožto ministru financí.

Máme však (kromě mnoha dalších) i příklad zázračné proměny z druhé strany spektra. David Rath, kdysi kovaný pravičák a obhajovatel poplatků ve zdravotnictví, přešel z ODS, kde mu pšenka nekvetla podle představ, do ČSSD a stal se z něho přes noc socialista a „korunní princ“ sociální demokracie.

Říká se, že politické strany tvoří nezbytný atribut demokracie a že vyjadřují určitý transparentní světonázor, se kterým se voliči a nota bene členové mohou identifikovat. Ani jedno není pravda. Jak je možné, že řada politiků vymění kabát jako by se nechumelilo? Protože uvedený příklad platí jen pro řadové a naivně uvažující členy a ponejvíce jde o vyprázdněný signál vůči voličům, aby podvodu s politickými stranami- tedy údajnému demokratickému pluralismu, věřili.

Ten samý Kalousek, který dnes brojí proti zadlužování a pléduje pro kontrolu domácího rozpočtu Bruselem, hlasoval před lety proti zákonu o vyrovnaném rozpočtu. Jak je možné, že nám vládnou stovky politiků a vysokých úředníků, kteří jsou dnes a denně usvědčováni z podvodů a korupce? Protože existují politické strany napojené na byznys a mezinárodní oligarchické skupiny a stranická vedení při sestavování kandidátek vynášejí tyto šíbry do politiky. Každý, kdo se dostane do určitého mocenského patra v politice, musí být ovladatelný, na každého musí něco mít, aby plnil jejich zadání. Člověk s ideály a nezkorumpovatelný nemá šanci ovlivnit vrcholnou politiku, kterou si uzurpují stranické sekretariáty. Vítejte v „demokracii“!

„Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem, ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání, co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno, jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nich strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy…. Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! Ne, je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“
Karel Čapek: Politikum, Lidové noviny 21. 9.1925

Kdo tvrdí, že demokracie (která nikde na světě stejně není) nemůže bez politických stran fungovat, ten se hluboce mýlí. Historicky strany nevznikly jako nějaká nezbytná podmínka demokratizace společnosti, ale jako nástroj moci. V 18. století začala panovnická moc upadat a role různých typů zákonodárných shromáždění tím rostla (a vice versa). Tento proces zabezpečily už různá stavovská uskupení, kde některé vrstvy podle společenského nebo ekonomického statusu ve společnosti hájily svou pozici vůči králi. Po četných evropských revolucích, jejichž údajným cílem byla vláda lidu (tehdy ovšem nevzdělané chudé lůzy), ve skutečnosti však odstranění starých pořádků, aby svobodní zednáři, kteří tyto revoluce podněcovali, získali moc nad státy, se namísto stavů začaly zakládat tzv. strany, z nichž některé reprezentovaly dělníky a rolníky, jiné měšťanstvo, konfese atd.

O demokratický mechanismus nešlo ani náhodou. Ostatně se vznikem stran se nezvýšila svoboda lidí ani o píď. Francie, jež se udává jako kolébka lidských práv a demokracie, se utápěla v krvi a chaosu jak během revolučního roku 1789, tak ještě několikrát potom, jak se střídalo království a republika, zatímco obyčejný lid na tom byl snad ještě hůře než předtím. Záznamy hovoří o tom, že lidé si často přáli návrat monarchie, protože to, co přišlo potom, mělo charakter běsnění namísto slibované svobody.

Nikdy nešlo o to, aby se dělníci měli lépe díky „své“ straně, ale o to, aby volili nějakou stranu a vytvářeli zdání demokracie. Avšak v reálu jen legitimizovali postavení nových uzurpátorů moci. Brilantně vymyšlený podvod, díky němuž už většina lidí nemůže ukázat na monarchu či diktátora, když se cítí utlačovaní a třeba ho i svrhnout, protože nyní si za to přece můžeme sami, jelikož „my jsme ta demokracie“. Skuteční vládci jsou z obliga, divadlo jede dál už dvě stě let. Ve skutečnosti lidé nejenže nevládnou ani zprostředkovaně, oni nemají ani možnost vládnutí jiných jakkoliv ovlivňovat.

Nepřijímejme falešnou ideu, že právo demonstrovat má cokoliv společného s demokracií. Demonstrace není konstruktivním mechanismem, jak něco ovlivňovat, nýbrž projevem frustrace a bezmoci. Demonstrace jsou formálně určovány a omezovány režimem, který stanoví kde a jestli vůbec se smí konat, a který si ponechal právo ji potlačovat, což také zhusta činí. Mezi povstáními nevolníků a „demokratickými“ demonstracemi je rozdíl pouze v čase.

Spousta lidí po více jak dvaceti letech korupce, prolhaných stranických programů a podvodných slibů pochopila, že jít k volbám nemá absolutně žádný význam. Všechny strany, bez ohledu na rozdílnou rétoriku v detailech, plní hlavní zadání jako rozprodat tuto zemi a zadlužit všechny občany ve prospěch globálních bank, vůči kterým se naše země stala dávno vazalem. Náš státní dluh (podobně jako jiných zemí) nelze nikdy splatit a tato hra na jeho splácení v režii všech stran novodobé národní fronty dělá ze všech občanů soumary platící za zločinná rozhodnutí předchozích vlád bez rozdílu stranických legitimací. To, co nyní horko těžko splácíme, jsou jenom úroky z onoho dluhu, zatímco dluh samotný každým rokem narůstá. Jaký rozdíl lze spatřit mezi nynějším stavem, kdy samotní občané si dluh nikdy neodhlasovali, nemohou toto nijak ovlivnit a pohnat tyto vlastizrádce k odpovědnosti, a mezi feudalismem, kdy se zadlužil král kvůli výbojům a uvrhl jařmo daní na poddané? Za demokracie starověkých řeckých měst by byli tito politici dávno popraveni, protože tehdy každý ručil za dopady svého rozhodnutí majetkem i životem a byl odpovědný za každé své hlasování. Velký pokrok jsme od té doby učinili směrem k demokratuře v režii vládnoucích nikomu neodpovědných stran a nikomu nezavázaných poslanců!

Potřebujeme přímou demokracii s volbou pouze lokálních nezávislých kandidátů, jež budou mít mnohem užší a právně stanovenou vazbu na občany, kteří je budou s to i odvolat z funkce. Už samotný fakt, že kandidátem do parlamentu může být kdokoliv z nás, kdo bude schopen obhájit vlastní myšlenky a program, dává této možnosti diametrálně odlišnou povahu od toho, co známe dnes, kdy můžeme volit pouze stranu s en bloc kandidátskou listinou nebo kroužkovat už předem vybraná jména. Kdo z vás se zajímá o politiku a chtěl by případně něco změnit, ale rezignuje na to právě proto, že by musel vstoupit do nějaké strany a podstoupit všechno to řiťolezectví a blamování voličů reklamními hesly, jejichž plnění je čirou fantazií?

Potřebujeme nezávislé a neorganizované zástupce lidu, jejichž mandát nespočine v naplňování diktátu zkorumpovaných stranických sekretariátů, ale ve věcném posuzování každé problematiky. Všudypřítomné síto vybraných straníků, kteří díky nominaci vedení strany se dostanou do parlamentu, znemožňuje skutečnou pluralitu.

Nadcházející volby budou v podstatě referendem o zrušení politických stran. Pokud se více než polovina oprávněných voličů nezúčastní čistě formálních a nic neřešících (předčasných) voleb, tak půjde o vyhlášení nedůvěry stranickému systému jako takovému. Požadavek na zrušení stran není extrémismus, ale výsledek racionálního zhodnocení situace.

Naopak, právě dnes technicky vzato nežijeme v žádné demokracii, jestliže se definuje jako „vůle většiny“. Konkrétně: ve volbách roku 2010 strany vládní koalice získaly 47% hlasů při účasti 62% oprávněných voličů, takže reálně tato vláda má mandát a zastupuje vůli pouze 29% občanů s volebním právem. 71% lidí hlasovalo proti ní nebo ji žádnou důvěru nedalo. Ačkoliv tato vláda už dávno nepožívá důvěru ani oněch 29% voličů, ačkoliv ani podnikatelé ji nemohou vystát (komunikuji s nimi téměř denně), i přesto může nerušeně vládnout dál, jestliže se sama nerozpadne. Vůle lidu, vůle většiny ji podle současné ústavy nemusí vůbec zajímat. A to samé se bude opakovat i v sociálně-demokratickém provedení, dokud my sami si nevynutíme principiální změny fungování systému a nebudeme jen spoléhat na kosmetickou volební rošádu.

Jinými slovy, dokud se správa věcí veřejných bude odehrávat pod hegemonií stran, politickou moc vždy ponese pár zkorumpovaných loutek oligarchií, zatímco 99% národa bude odkázána do role statistů a zdroje financí pro světový bankovní klan. Jak nyní koluje na internetu: Hospodářství už bylo rozkradeno, nyní už zbývá jen parazitovat na majetku samotných lidí. Je to na nás…